Moje literární začátky

Spisovatelka Věra ŘeháčkováMusím přiznat, že paní Múza se mnou začala laškovat ještě v době, kdy jsem chodila do školy. Tehdy jsem většinou psala básničky, ve škole jsem zbožňovala slohové práce a především jsem byla vášnivou čtenářkou.

Když se na základní škole rozhodovalo, čím bych chtěla být, já vždy toužila po profesi prodavačky. Zamlouvalo se mi, že prodavač je celý den ve styku s lidmi. Jenomže lékaři mi kvůli předchozímu onemocnění srdce toto zaměstnání nedoporučovali. Na tehdejším národním výboru mi coby osobě se sníženou pracovní schopností nabídli, že bych mohla prodávat v Klenotech. Kývla jsem na souhlas, do Klenotů jsem nastoupila jako učenka v r.1965, pro tento podnik jsem se vyučila a pracovala v něm až do roku 1996.

Začala jsem se učit a chodit do odborné školy. Tehdy nám češtinářka zadala slohovou úlohu na téma Můj největší zážitek. Díky své nemoci jsem zážitků neměla mnoho, a proto mi tehdy napadlo, abych popsala tříměsíční pobyt v brněnské Dětské nemocnici. Slohová práce se líbila, četla se v jiných třídách a dokonce prý i na jiných školách. Tehdy mě napadlo, abych svoje zážitky z nemocnice – pokud si je pamatuji – sepsala. Tak vznikl můj první nemastný neslaný rukopis. Když už byl na světě, bývala bych byla velice ráda, kdyby vyšel knižně. Začínala jsem se o tu možnost zajímat. Rukopis jsem posílala do různých nakladatelství, odkud mi byl po půlročních intervalech vrácen s tím, že o vydání není zájem.

Shodou okolností jsem se seznámila s jistým člověkem, který se nabídl mi pomoc. Obcházel nakladatelství, zkoušel to a pak mi řekl, že bez tučného úplatku to asi nepůjde. Já se tenkrát strašlivě naštvala a rukopis jsem na dvacet roků zavřela do šuplíku.

V tom mezidobí jsem se vdala, po čtyřech letech manželství porodila syna Radka, posléze jsem se stihla i rozvést.

Ke psaní jsem se vrátila až po zmiňovaných 20 letech a shodou okolností mě k němu oklikou přivedla opět škola. Začala jsem studovat ekonomickou školu při zaměstnání a v r.1989 jsem maturovala úvahou na téma Jak jsem se nestala spisovatelkou.

Po ukončení školy, kdy jsem najednou měla plno volného času, jsem se opět vrátila ke psaní. Protože už jsem měla pomalu na krku čtyřicítku, začala jsem psát ženský román a hodlala jsem se stát autorkou tohoto žánru. Můj první rukopis pro ženy pocházel z lázeňského prostředí a jmenoval se Lázeňská známost. Naspala jsem několik rukopisů po sobě. Hromadily se v mém šuplíku a opět se přede mnou otevírala nerudovská otázka: kam s nimi?

Po revoluci v roce 1989 velká nakladatelství padala, vznikala malá soukromá. Začínal koloběh s rukopisy jako před dvaceti roky. Koupila jsem si tenkrát Almanach nakladatelů, tam našla nakladatelství Řeka a rukopis na uvedenou adresu poslala. Tehdejší majitelka mi rukopis vydala v kapesním paperbekovém vydání. Moje první knížka byla tedy na světě. Psal se rok 1991. Ještě téhož roku jsem tím samým způsobem našla nakladatelství Grafoprint, ve kterém mi vyšla kniha Na prahu dospělosti. Moje dvě první knížky byly na světě! Obě sice měly tenký kabát, ale říkala jsem si, pánbůh zaplať za to, že jsem se konečně dočkala.

Mezitím jsem stále doma tvořila další knihy. Protože pocházím z Brna a patřím mezi zarputilé Moraváky, velice jsem toužila, abych směla vydávat na Moravě. V Almanachu nakladatelů jsem našla Hanácké nakladatelství, které sídlilo ve Vyškově na Moravě. Seznámila jsem se s majitelem, uzavřeli jsme smlouvu na knihu Chci mámu i tátu a já byla celá natěšená, že se moje sny a plány tak dobře plní.

Jak se říká – člověk by se neměl radovat předčasně. Kniha v Hanáckém nakladatelství sice vyšla, ale pod názvem Chci mámu a tátu. Že se ten, kdo dělal obálku spletl, to by se snad dalo ještě tolerovat, i když ta nepatrná spojka mění význam věty. Horší to bylo a je, když knihu otevřete. Já byla tenkrát úplně šokovaná. Ten, kdo knihu přepisoval – tenkrát se ještě nepsalo na počítačích, ale na psacích strojích -, jistě nechodil do školy. Dá se říct, že na každé straně objevíte chybu, špatný slovosled, pozměněná písmena, která zásadně mění význam toho, co jsem chtěla čtenáři sdělit. Prostě je v ní chyb jako máku. Proto touto cestou upozorňuji všechny čtenáře, kteří si knihu půjčí v knihovně, aby nesoudili mě. Já češtinu miluji a tohle, co vydal nakladatel, mě hluboce uráží. Nakladatel mi navíc nezaplatil autorský honorář. Dlouhé roky jsem se s ním soudila, ale víte, jak to chodí. Nakladatel mezitím převedl firmu na syna a moje pohledávka se stala nedobytnou.

Byla to trpká zkušenost s prvním moravským nakladatelem, od kterého jsem si slibovala budoucí spolupráci. Musela jsem sklopit hlavu, znovu rozevřít Almanach nakladatelů a nahlédnout do něj.

Našla jsem nakladatelství Petra a napsala do něj. Dostala jsem kladnou odpověď. Shodou okolností jsem se přesně v tomtéž čase seznámila v Havlíčkově Brodě na knižním veletrhu – tenkrát se jednalo teprve o druhý nebo třetí ročník – s majitelem nakladatelství Erika, s panem spisovatelem Suchlem. Požádala jsem o pomoc i jeho Odmítl. Mají prý dost svých spisovatelů.

Jaké však bylo moje překvapení, když jsem se vydala do Prahy za nakladatelem Petry a zjistila, že de facto Petra a Erika jsou jedno nakladatelství, které vedou dva pánové – jistý pan Toman a Suchl.

 

O sobě jsem se dozvěděla, že sice píši knihy, ale jsem velice špatná spisovatelka. To byla uvítací věta v naklad.Petra. Nicméně ke spolupráci došlo. Vydali mi v pěkném tvrdém balení knihu Lázeňská známost – tedy druhé vydání a pak další knihu pro ženy Vyhoštěni z ráje. Domluvili jsme se na další spolupráci a já dál psala knihy pro ženy.

Čtenářkám bych ráda zdůraznila, že veškeré moje ženské romány jsou psány tak, jak je píše sám život.

V době, kdy jsem ještě pracovala v Klenotech, vyšly z mého pera romány např. Ač nevidím, vnímám, Hřešit je lidské druhé vydání pěkně zpracované knihy Chci mámu i tátu.

Pamatuji si, že jsem měla autogramiádu v jednom knihkupectví, kdy mi majitel prodejny poradil, abych vydala něco pro dívky. V té době dívčí literatura na pultech chyběla, psala jí pouze Lenka Lanczová.

Předpokládala jsem, že dívčí román nezvládnu, ale nezříkala jsem se toho. Staré osvědčené rčení nikdy neříkej nikdy se ukázalo jako pravdivé. Začala jsem chodit mezi dospívající mládež a především si psát výrazy, kterými mě zahrnoval můj tehdy dospívající syn. A napsala jsem knihu Jsi jednička, Zuzko. Vím, že vyšla pětitisícovým nákladem, což bylo skvělé, a ještě se dělal dotisk. Úspěšnost této knihy mě překvapila v tom dobrém slova smyslu.

Přestože jsem dosud pracovala v Klenotech, každoročně v říjnu jsem se svým nakladatelem jezdila na knižní veletrh do Havlíčkova Brodu. On nakladatel, já srdcem prodavačka – prostě jsme prodávali ostošest. Když jsme se v Brodě setkali v roce 1995, řekl mi: Začni psát o koních. O koňskou literaturu je obrovský zájem. Můžeš to díky ní dotáhnout hodně daleko.

Tahle dobře míněná rada však pro mě byla ránou do hlavy. Prostě mě šokoval. Jak já bych mohla psát o koních, když se přes čtvrtstoletí přehrabuji ve zlatých a stříbrných špercích a ke koním nejenže nemám vztah, já se jich navíc bojím.

Přestaň pracovat v Klenotech a choď do hřebčína. Na tuto osudovou větu pana Suchla nezapomenu, kdybych žila sto let. Měla bych se rozloučit se svojí letitou profesí? Možná jsem neřekla, že po návratu z mateřské jsem pracovala ve skladě zlatých a stříbrných šperků a svoji profesi jsem zbožňovala. Na straně druhé jsem chtěla psát a napsané rukopisy vydávat. Co tedy dělat?

Rozmýšlela jsem se, rozmýšlela, i když někde v hlubokém podvědomí jsem tušila, že na radu svého nakladatele přistoupím. Na konci roku 1995 jsem tedy dala Klenotům adie a vstoupila na tenký led – totiž stala jsem se osobou samostatně výdělečně činnou, kterou bude živit jen a pouze to, co napíše.

Začala jsem docházet do hřebčína v Moravanech u Brna, kde mi zaměstnanci tamějších stájí vyšli vstříc. Zahrnuli mě spoustou odborné literatury a brali mě s sebou ke koním a právě z jejich hřebčína vzešla moje první koňská trilogie.

Musím podotknout, že v r.1996 mi vydal můj stávající nakladatel moji prvotinu Za bílými mřížemi, tedy onu knihu, kterou jsem napsala coby autobiografii z dětské nemocnice. A taky bych ráda dodala, že v tehdejších novinách Nové knihy byla hodnocena jako moje nejúspěšnější dílo. To podotýkám pro všechny začátečníky jen proto, aby se nenechali od psaní odradit, když jim v samých začátcích bude někdo házet klacky pod nohy. Tím si musí asi projít každý.

Provedla jsem vás tedy svými literárními začátky a kdo chce vědět o mé profesi víc, otevřete si prosím odkaz: Profese spisovatelky.

 

 

 

 

 

 

 

 

Pero - grafika webu spisovatelky