Profese spisovatelky

Spisovatelka Věra ŘeháčkováOd roku 1996 pracuji jako osoba samostatně výdělečně činná a živím se psaním knih. Začínala jsem jako autorka knih pro ženy, mimochodem tento žánr jsem neopustila, ale přešla jsem i na dívčí román a zejména pak na koňskou literaturu – tedy knihy psané z koňského prostředí nebo s koňskou tématikou.

Protože jsem pracovala více než 25 let v Klenotech a o koních jsem věděla asi jen to, co o nich ví každý běžný člověk, začala jsem docházet do hřebčína do Moravan u Brna a studovat fyziologii koně, čím se kůň živí, jak má být ustájený – prostě všechno o tomto zvířeti, které ve mně vzbuzovalo strach i úctu. Přečetla jsem hodně odborných knih o koních. Také jsem se zajímala o všechny druhy sportu, které se na koňském hřbetě dají provozovat.

A právě z moravanského hřebčína jsem napsala svoji první koňskou trilogii, kterou jsem nazvala: Zlatka nezbednice, Zlatka, děvče od koní a Zlatko, a co láska? Mnohému čtenáři už samotné názvy prozradí, že jsem tyto knihy psala pro tři věkové kategorie dětských čtenářů: 1. díl pro devíti až desetileté, další pro dvanáctileté a třetí je typickým dívčím románem. Prozradím vám, milí čtenáři, že jsem tuto trilogii volila do těchto tří věkových kategorií čistě ze zištných důvodů. Představovala jsem si totiž, že uspokojím hlad čtenářek koňské literatury a nikdy víc už o koních nebudu muset psát.

Kdo však zná moje dílo, ví, že tomu tak není. Později to bylo jasné i mně, ale po vydání Zlatek jsem si to nemyslela. Až když jsem začala dostávat dopisy – a představte si, nejvíce mi psali ti nejmladší čtenáři -, a v nich se na mě děti obracely se vzkazy, které mám hrdinům své knihy předat, pochopila jsem, že de facto stojím na začátku literatury o zvířatech, nikoliv na konci. Byly to právě děti, které škemraly o další knihy se zvířecími hrdiny. Protože ke koním každý vztah nemá, dětští čtenáři by si rádi přečetli něco o psech.

Jestli jsem se vám přiznala, že se koní bojím, je to pravda, ale ze psů mám daleko větší strach. Proto jistě pochopíte, že psát knihy o těchto čtyřnohých miláčcích pro mě znamenalo utrpení. Zase jsem musela mezi zvířata, abych o nich něco věděla. Ale povedlo se. Napsala jsem tentokrát tetralogii: Říkal jsi mi Pampeliško, Šeptám sny do koňské hřívy, Na koni pro lásku a Asi je to láska.

Takže, moji milí příznivci, tohle jsou moje literární začátky na tzv.volné noze. Zničehonic jsem se dostala od šperků ke zvířatům a především i k těm nejmladším čtenářům. Byla jsem zvána na besedy do knihoven. Sledovala jsem, co vychází a co se čte. Zjišťovala jsem, že na knižních pultech není moc literatury pro děti mezi devátým a desátým rokem – tedy takové, kdy už není věk na pohádku a ještě ne na dívčí román. Prostě to chtělo příběh s veselými příhodami. Upřímně přiznávám, že jsem kulila oči sama nad sebou. Od ženského románu jsem přešla k dívčímu a nakonec i k dětskému žánru. Vůbec jsem netušila, že uvnitř mě něco takového dřímá.

Tím, že jsem začala psát pro všechny tři věkové kategorie čtenářů, jsem si na sebe tak trochu upletla bič. Na besedách mi ženy vyčítaly, že pro ně už nepíši, dívky by také chtěly víc knih – ne každá fandí koním a právě tyto se dožadovaly typického dívčího románu. Bylo to trocho složité a já si musela udělat jakýs takýs rozvrh nejen v seznamu knih, které nabídnu nakladateli, ale uspořádat si čas také doma.

Tak tedy začnu s tím, jak to vypadalo u mě doma, když jsem zůstala na volné noze. Ze dne na den jsem nemusela na určitou hodinu do zaměstnání, mohla jsem vstát, kdy se mi zlíbilo, také jsem jako žena viděla nedostatky v domácnosti: je potřeba umýt okna, upravit zahradu apod. Pokud však člověk nedodržuje přísnou sebekázeň, nikam to nedotáhne, to vím opravdu z vlastní zkušenosti. Rozvrhla jsem si den následovně: Začínala jsem psát ráno v osm hodin, psala jsem a dodnes píši do jedenácti. Pak následuje oběd, jdu nakoupit případně udělám něco potřebného a kolem třinácté hodiny usedám k psaní nanovo. Končím někdy kolem šestnácté hodiny. A pak se ze mě stává běžná žena se všemi starostmi náležejícími k domácnosti. Píši každý den včetně sobot a nedělí. Nedovedu psát jako jiní spisovatelé rovnou do počítače, já do dnešního dne všechny svoje knihy píši ručně do sešitu formátu A5 jako děti ve škole. Když mám rukopis hotový, následuje korektura a pak samozřejmě musím rukopis přepsat na počítači.

Nemyslete si, že tím, že jsem sehnala stálého nakladatele, problémy zcela vymizely. Pamatuji si, že zpočátku dělal pro nakladatelství Petra korektury jistý redaktor – mimochodem pracoval i pro nakladatelství, které vydávalo Večery pod lampou. Podle něj měly ženské romány končit polibkem. Kdo zná moje knihy, ví, že tomu tak není. Červené knihovny je na trhu dost na to, aby zasytil hlad těch žen, které ji mají v oblibě. Téměř všechny moje knihy psal sám život, což znamená, že jsem v nich opsala něčí příběh.

Stalo se, že jsem z nakladatelství dostala vyjádření tohoto redaktora k jedné mojí knize. Vytýkal mi ledacos, já si však pamatuji doslovný konec jeho vyjádření: Jestli autorka nezmění konec rukopisu, pak ho nedoporučím k vydání. Přišlo mi to nefér, jenomže v době svých začátků jsem nechtěla ztratit slibného nakladatele, a tak jsem udělala kompromis. Kniha sice neskončila sladce, jak si pan redaktor představoval, ale ponechala jsem jí otevřený konec. A věřte nebo nevěřte, pokud už máte svoje čtenáře, poznají, že vaše dílo nevyšlo z vašeho srdce, ale zapracoval na něm rozum. Na jedné besedě, shodou okolností se jí zúčastnily samé učitelky, mi jedna středoškolská profesorka vytkla, proč tahle kniha skončila tak, jak skončila. Řekla, že konec není dílem mého pera a jestli budu psát takhle i nadále, přestane mě číst.

Byla to pro mě velice cenná rada i zkušenost. Rozhodla jsem se, že budu psát tak, jak mi to radí srdce nikoliv rozum. Na tom jsme se domluvili i se mým nakladatelem a ta dohoda trvá dodnes.

V té době jsem dávala nakladateli k vydání ročně přibližně pět titulů a vždycky jsem se snažila, abych uspokojila všechny věkové kategorie svých čtenářek.

Kdo ze čtenářů si snad myslí, že spisovatel má na růžích ustláno a psaním se z něho stal milionář – a takových vás je dost – toho vyvedu z omylu. Když jsem začínala, vydělala jsem si daleko víc než dnes, když mám jméno. Před deseti patnácti léty se totiž ještě dost četlo, nakladatel vydával knihy nejméně v pětitisícovém nákladu. Autor je odměňován podle počtu vydaných a prodaných knih. Tenkrát byl po knize hlad a četlo se. Postupem času čtenářů začínalo ubývat. Na scéně se objevily počítače a mladí knihy kvapně odsouvali do pozadí. Náklady klesaly a snižovaly se i moje honoráře. Abych se jako spisovatelka uživila, vydávala jsem devět knih ročně. Sami jistě pochopíte, že psaní tedy není láce, ale opravdová práce. Kdyby ji člověk nedělal s velkou láskou a nedával do ní celou svou duši, musel by zkrachovat.

Na začátku mé nové profese jsem velice moc postrádala přítomnost jiných lidi. V Klenotech jsem pracovala v pětatřicetičlenném kolektivu a zničehonic jsem zůstala zavřená v jednom pokoji se sešitem a propiskou. Někdy jsem utíkala do města, abych lidi aspoň viděla. Velkým přínosem se pro mě však staly besedy se čtenáři, zejména s těmi dětskými. Když totiž píšete a nakladatel knihy vydává, de facto se ani nedovíte, jestli je o vaše knihy zájem, zda je vůbec někdo kupuje či si je půjčuje. V knihovnách na besedách se dozvídám, že se mé knihy čtou a tento fakt mi dodává sílu a energii usednout za psací stůl a znovu psát.

Svého času jsem požádala o vydání rukopisu plzeňské nakladatelství Nava. Vydalo mi knihu Láska s chutí pelyňku. O další rukopis neprojevila Nava zájem.

Co se týká dnešní doby, je to s odměňováním daleko horší než dřív. Autor dostane už jen paušál, který mi mnohdy připadne jako výsměch. Já vždycky snila o tom, aby mi aspoň jednu knihu vydalo vyhlášené nakladatelství Albatros. Moje přání se naplnilo letos, tedy v srpnu 2011. Albatros mi vydal knihu Problémy nejen s láskou. Knížka vypadá moc pěkně, takové bych si představovala všechny svoje stávající eventuálně i ty, které mám v šuplíku. Jenomže prvotní finanční nabídka byla tak nízká, že jsem odmítla na ni přistoupit a smlouvu jsem vrátila. Albatros mi tedy honorář zvýšil tak, abych si vydělala tolik, co u svého kmenového nakladatele.

To víte, že finanční situace mě donutila, abych zaklepala u dveří jiného nakladatele. Kdo z vás moji tvorbu sleduje, jistě ví, že v nakladatelství Beskydy mi vyšel dívčí román Dívka s cizí tváří. Uzavřela jsem smlouvu s tímto nakladatelem na vydání tří titulů. Jak naše spolupráce dopadne, nevím. Zatím jsem nedostala žádné vyúčtování a další dva tituly leží ještě u něho. Vydává knihy na pěkném bílém papíře, leč v měkkých deskách. A to se mým stálým čtenářům nezamlouvá. Ptají se mě, proč mají za stejnou cenu kupovat knihu v měkkém obalu. Co já na to mohu říct? Nic z toho, jak kniha bude ve finále vypadat, není v mé kompetenci.

Čtenáři se mě rovněž často ptají, jestli si obálky navrhuji sama, jestli knihu vidím před vydáním.

Odpověď zní stejně, jako v předchozím odstavci. Do poslední chvíle je pro mě záhadou, jak kniha bude vypadat, jaká bude obálka. Já předám nakladateli pouze rukopis a je na něm, aby se ujal další práce s ním.

Nikdy dřív by mě nenapadlo, že se budu psaním živit až do důchodu a že napíši přes sto knížek. Dneska věřím tomu, že u mé kolébky ona paní Múza stála. A je to ona, která mě stále nutí psát – jak se říká do foroty. V mém šuplíku je v zásobě pořád nějaký rukopis. Napsala jsem pro vás sice seznam knih sestavený podle časové posloupnosti tak, jak vycházely, ale není to seznam knih napsaný podle data, kdy který rukopis vypadl z mého pera. Občas se stávalo, že některý ležel v šuplíku až tři roky, než jsem ho dala k vydání. Důvod jsem zmiňovala už výše. Vždy jsem se snažila dát na trh knihy pro všechny tři věkové kategorie čtenářů a mnohdy docházelo k tomu, že jsem měla třeba napsáno více ženských jindy dívčích románů. Ty pak musely na vydání počkat.

Na besedách se mě čtenáři často ptají, pro koho píši nejraději. Odpověď zní – pro ty nejmladší. Knížka pro děti musí být optimistická, prodchnuta zajímavými veselými historkami a nesmí se najít slepé místo, aby se dětský čtenář od knihy neodvracel. Pamatuji si na dobu svého dětství, kdy jsem četla knihu a klidně jsem mohla několik stránek přeskočit, aniž bych o něco přišla. V dnešní době, kdy děti málo čtou, by si něco podobného neměl dovolit žádný autor dětských knih.

Častý dotaz dětských čtenářů: Jakou knížku máte z těch svých nejraději?

Zbožňuji knihy o Janě a Daně. Původně jsem napsala trilogii: Jana a Dana aneb Uličnice k pohledání, Jana a Dana aneb Kvítka z čertovy zahrádky, Jana a Dana aneb Dvojčata tropí hlouposti. Na besedách jsem zjistila, že uličnické příhody těchto jednovaječných dvojčat mají rády děti, kterým je kniha určena, čtou je jejich rodiče a někdy dokonce i prarodiče. Proto jsem pro všechny fanoušky těchto knih připravila překvapení a napsala další dva díly a to: Jana a Dana aneb Rozumbrady k popukání, Jana a Dana aneb Když holky mají za ušima. Příběhy Jany a Dany mám ráda a pokud mě trápí nějaký problém, ráda se k těmto knížkám vracím.

Za zmínku možná stojí i to, že jsem napsala pro děti několik knih, ve kterých vévodí nadpřirozeno. Děti mají tento žánr moc rády. Oblíbily si Harryho Pottera. Řekla jsem si – proč nevytvořit podobného hrdinu a nezasadit ho do českého resp.moravského prostředí? Myslím, že se mi to povedlo. Napsala jsem čtyři díly s tohle tematikou: Síla měsíčního náhrdelníku, V říši Skalních bytostí, Pátrání po vládci vodstva a Po stopách tajemných tvorů. Kromě této tetralogie jsem napsala několik knih, které by se daly přirovnat k sci-fi literatuře. Zmíním tu poslední Kamarád z planety Merton.

Moje rodina se diví, kam na historky chodím, když sama jsem kvůli nemoci prožila hodně chudobné období právě na uličnické kousky. Odpověď zní jednoznačně: Já to sama nevím. Když začnu psát pro malé děti, musím si vybavit nějaké místo, kam děj umístím a dál už je to věc oné paní Múzy. Až když sednu za psací stůl, linou se mi z hlavy na papír myšlenky, nad kterými sama žasnu, někdy se jim směji, jindy nad nimi třeba i brečím. Jsou překvapením pro mě samotnou stejně jako pro vás, čtenáře. Nikdy dopředu nevím, jak kniha dopadne – ještě třeba kapitolu před koncem o tom přemýšlím, ale nic nevymyslím. Teprve až když se do děje zakousnu, vyplyne to ze situace úplně samo. Záhada, že ano? Nejen pro vás, ale i pro mě.

Dopsala jsem se tedy chválabohu do důchodového věku – poslední roky jsem měla vážné obavy, že tomu tak nebude. Honoráře klesaly a řeči kolem daní z knih uváděly v nejistotu také nakladatele. Jak to všechno s knihami bude dál, to je psáno snad jen ve hvězdách.

Já prodělala operaci páteře – i o toto se zapříčinilo moje věčné sezení za psacím stolem – a už nikdy nenapíši tolik, co dosud. Sezení mi totiž dělá ze všeho největší potíže. Nicméně budu se snažit – pokud se mnou bude paní Múza nadále v kontaktu – každoročně pro svoje čtenáře připravit aspoň nějaký rukopis. A budu nesmírně vděčna všem těm, kteří knize zůstanou nakloněni a ve volném čase po ni sáhnou raději než po jiném zdroji zábavy. Čtenářům, kteří jsou nakloněni mojí tvorbě, děkuji za účast i podporu. Každý ohlas na moji jakoukoliv knihu – dozvídám se je pouze od knihovnic – je mým hnacím motorem k napsání knihy další. Proto vám všem za přízeň velice děkuji.

Dne 11.11.2011 mi můj stávající nakladatel sdělil že se svojí vydavatelskou činností v polovině roku 2012 končí. Znamenalo to pro mě velkou ránu pod pas. Měl mi vydat letos ještě 6 titulů, nicméně vyjdou pouze tři. Děvčátko z divočiny, Tajemno kolem děvčátka z divočiny a ženský román Co mi život přichystal.

Vehementně jsem sháněla nového nakladatele, ovšem najít někoho, kdo by o spolupráci měl zájem, není žádný med, byť mám jméno. Možná jsem měla štěstí, nevím - to ukáže teprve čas. Seznámila jsem se s šéfredaktorem třebíčského nakladatelství Akcent a podepsala s ním smlouvu na vydání knihy Anetin příběh z lůžkového oddělení. Zda  se mezi námi rozvine širší spolupráce, to se uvidí. O všech změnách vás budu, moji milí čtenáři a příznivci, informovat na svých webových stránkách.

Vaše Věra Řeháčková

Pero - grafika webu spisovatelky